Historie Dubňanské hory
Převzato z povídek pana Františka Zahrádky – Vzpomínání na minulé století
Počátky pěstování vinné révy pod Dubňanskú horú nejsou nikde v historických záznamech nebo Mutěnické kronice zaznamenány. Proto její počátek je potřeba brát z různých vyprávění a záznamů v dalších knihách (hlavně Slovácko) kde se dá něco dočíst o pěstování vinné révy v této oblasti.
Hodně se dovídáme v Mutěnicích a také v Dubňanech od starých vinařů o pověsti jejího vzniku. Hovoří se o tom, že uvedený jihovýchodní svah hory Vyšické byl postoupen dubňanským vinařům k užívání i když patří do katastru Mutěnice. Jednalo se o úsek Výšicka, kde byla pastvina koní a ostatního dobytka a dubňanským rolníkům ji přidělil na pěstování vinohradů správce státních statků v této oblasti Jihovýchodní Moravy hrabě Jozef Czobor, který v polovině 18.století spravoval státní statky Hodonín, Velké Pavlovice, Skalica a Holič. V knize Slovácko je uvedený správce označen jako krutovládce a pověstný tyran a je zde uvedeno, že si jej dokonce pozvala císařovna Marie Terezie a domlouvala mu, aby své chování a jednání s poddanými změnil.
Souvislost uvedeného správce Czobora se vznikem Dubňanské hory je podle vyprávěné pověsti následující: Dubňanští sedláci měli přiděleno malé množství půdy na vinohrady v oblasti mezi obcemi Mutěnice, Dolní Bojanovice a Starý Poddvorov. A doposud se jedné části vinohradů v katastru Dolní Bojanovice říká Dubňanská hora, což jsem si od starých vinařů z Bojanovic ověřil. K této lokalitě bylo z Dubňan velmi daleko a byla tam velmi špatná přístupová cesta, proto ji dubňanští vinaři přestali obdělávat. V době vládnutí na Hodonínsku správce Czobora představitelé Dubňan jej požádali, aby jim na vybudování vinohradů přidělil třetí svah Vyšicka, který byl jen pastvinou. Dohadování kolem tohoto se správcem Czoborem bylo několikrát, až správce při alkoholickém rozmaru prohlásil, že pokud s ním zastupitelé Dubňan budou hrát tři dny a tři noci karty a vyhrají, tak jim uvedenou část Vyšicka k vybudování vinohradů přidělí. Pro zastupitelé Dubňan toto hraní karet dopadlo dobře a tak začali v první polovině 18.století zakládat vinohrady pod Dubňaskú horú. Pro potvrzení této skutečnosti hovoří také písemný záznam v knize Slovácko, že v roce 1750 má obec Dubňany 161,2 měřice vinohradů, což je asi 32 hektarů.
V počátku dvacátého století byla činnost vinařů velmi živelná. Každý se staral o své, aby měl nějaké víno a společně jen upravovali cesty tak, aby se k vinohradům dostali. Po založení vinařského družstva v Mutěnicích v první polovině třicátých let minulého století, někteří z dubňanských vinařů do tohoto družstva také vstoupili a tím získávali informace o vinohradnictví. Obdělávání vinohradů bylo velmi náročné, protože vinohrady byli na hlavách u každého keře samostatně na dřevěném kůlu a stříhání, vázání, smítání a ořezávání trvalo hodně delší dobu než při pozdějším a současném vedení vinohradů na drátech. Velmi problematická byla doprava pracovníků do vinohradů. Kol bylo málo a na těch jezdili jen hospodáři stříhat, vázat, smítat a stříkat. Na rytí a okopávku vozili pracovnice na vozech nebo tyto chodily pěšky z Dubňan. Stříkání bylo prováděno ve většině v období první republiky a za protektorátu jen bordoskou jíchou (vápno a modrá skalice). Ráno se na voze naplnila lajta potřebným množstvím vody, dalo se do ní v plátěných pytlíkách samostatně vápno a modrá skalice, také v předepsaném množství a než se dojelo do vinohradu tak se obojí rozpustilo a mohlo se stříkat. Vinobraní se provádělo všemi vinohradníky skoro ve stejném týdnu. Kdo měl málo vinohradu, posbíral hrozny naráz, kdo měl více vinohradu, v jednom dnu posbíral červené a po jeho zpracování posbíral bílé. Vinobraní u sedláků prováděli pracovnice, které po celý rok u něj pracovaly na polích a ve vinohradě. Byla by ostuda sedláka, kdyby některou z pracovnic, která u něj pracovala na polích, nepozval na vinobraní, i když se hroznů urodilo třeba málo.
Bobule hroznů se rozbíjely mestovicemi (zřezaná těžká dřevěná palice dole hodně rozšířená) nebo se šlapaly. Mlýnky se začali používat až v pozdějším období a kupovalo si je několik vinařů dohromady. Odborné presování hroznů provádělo více vinařů na jednom presu. Ošetření vína se provádělo ve většině jen sírou. Plátková na ošetření sudů a kapavá na stabilitu vína a odstraňování pachů ve víně. V některých případech, hlavně u červeného vína se proti zvětrání používal křen. Dnes jsme se k němu vrátili při používání antiflóru. Vína se nedělala odrůdová, ale jen bílá a červená.
Pozn.: Všimli jste si, že se povídá jen o „pracovnicích“? Jo ženská ruka je ženská ruka………..
Samostatnou kapitolou Dubňanské hory je osvobození Dubňan 15. dubna 1945 Rudou armádou. Týden před datem osvobození dochází v neděli k prvnímu bombardování Dubňan a ve čtvrtek se toto bombardování opakuje. Obyvatelé Dubňan se rozhodují, že prožijí osvobození ukrytím do hlubinných lignitových dolů nebo odstěhováním se do bůd a sklepů pod Dubňanskú horú. Takže od pondělí do čtvrtka jsou všechny bůdy a sklepy obsazeny občany z Dubňan a to nejen majiteli, ale i jejich známými a příbuznými. Každá rodina si sebou vzala velké množství jídla, ať již masa po zabíjačkách, tak napečených buchet. Spí se v místnostech, na půdách a ve sklepech v šíjích a mezi bečkami. V Dubňanech zůstali ve většině jen hospodáři, kteří se starají o dobytek a ostatní zvířectvo. K osvobození hory dochází v neděli 15. dubna odpoledne. Na horizontě od Mutěnic v celé délce Dubňanské hory se objevuje hustá rojnice vojáků Rudé armády, vybavených všemi druhy pozemních zbraní a když je spatří asi čtyři skupinky německých vojáků, kteří jsou ukrytí za bůdama, po pár výstřelech před nimi utíkají dubňanskými vinohrady nebo po Vlasácké cestě směrem k Hovoranům. Když tato rojnice přijde k bůdám, lidé vybíhají z bůd a nabízejí vojákům jídlo a pití a objímají se s nimi. Velkým šokem pro vyšší velitelé Rudé armády, kteří přijedou po cestě od Dubňan v autech, je to množství lidí, kteří jsou kolem bůd a hledají v mapách co je to za vesnici, kterou nemají uvedenou v mapách.
Koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let se organizace vinařů (vinařská besídka) hodně rozšiřuje. Pod horú organizuje úpravu cesty, aby byla průjezdná a vybudování dalších pěti studní. Výběr místa, kde má být studna vykopána provádí „proutkaři“ na hledání vody. Důležitou osobou pod horú byl hotař (hlídač vinohradů), který byl nejdříve stanovený obcí a byla pro něj vystavěna také bůda pro přespání a později byl volen Vinařskou besídkou. V druhé polovině padesátých let je Vinařská besídka zahrnuta do utvořeného Českého zahrádkářského svazu. K velké modernizaci vinic pod horú a i organizaci dochází v počátku šedesátých let. Staré sklepy a malé bůdy jsou zvětšovány nebo stavěny nové. V přízemí u sklepů jsou budovány lisovny a nad nimi v patře postaveny místnosti na bydlení a nocování. Nové vinohrady jsou již budovány na drátěnky se sloupy, střední nebo vysoké vedení. Od počátku šedesátých let jsou pravidelně pořádány výstavy vín a to vždy v neděli velikonoční.
Protože v okolních vesnicích, kde je hodně vinných sklepů je zaváděna do bůd a sklepů elektřina, rozhoduje se výbor, že zavedení elektriky do bůd a sklepů by mělo být uskutečněno také pod Dubňanskú horú. Po problémech s majiteli pozemků a způsobu úhrady za vybudování osvětlení bůd , proběhlo slavnostně rozsvícení na podzim roku 1969 na volných prostorách u bůd Františka Nesvadby a Jana Rajsigla, kde bylo venku nachystáno posezení a byla přizvána i Dubňanská dechovka. Zavedení elektriky pod horú velice přispělo k modernizaci sklepů a bůd.
Koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let dochází k vybudování panelové a asfaltové cesty pod bůdami, která byla dokončena v roce 1986.
Pozn.: pan František Zahrádka popisuje historii jen do začátku devadesátých let